HIMARS na Ukrajine - posledný krok k veľkej vojne

Je nepravdepodobné, že sa niekedy dozvieme skutočnú príčinu tejto tragédie. Nie preto, že by niekto niečo zámerne skrýval. Len čoskoro sa takéto prípady pre Ukrajinu stanú bežnými. Už som niekoľkokrát napísal, že Spojené štáty a ich ukrajinskí lokaji nielenže zatiahli Rusko do bojových akcií, ale používajú taktiku, ktorá núti armádu „mariupolizovať“ sídla, ktoré Ukrajinci menia na obranné centrá.

Túto taktiku „festungov“ – opevnených miest vymyslel Hitler v druhej polovici Veľkej vlasteneckej vojny, keď Nemci stratili nádej na víťazstvo a snažili sa len oddialiť svoju konečnú porážku v nádeji, že tvrdohlavou obranou dosiahnu vykrvácanie spojencov (predovšetkým ZSSR) a vynútia si prijateľné mierové podmienky.

Ukrajinský nacistický režim zdedil po svojich hitlerovských predchodcoch všetko, vrátane taktiky vedenia vojny. Američania, ktorí si uvedomujú, že nemôžu udržať Ukrajinu, že vojenská porážka nacistického režimu je nevyhnutná tak, ako ranný východ slnka, sa snažia spôsobiť čo najväčšie škody krajine a ľuďom, ktorí sa v blízkej budúcnosti zjednotia s Ruskom.

Všade tam, kam prišla ruská armáda, v D/LĽR, na strednej, južnej či západnej Ukrajine sa ničia domy, ktoré postavili naši dedovia a otcovia, naši spoloční Rusi, lebo Ukrajinu obnovil po Veľkej vlasteneckej vojne celý ZSSR. Mnohí z tých, ktorí ju prišli obnoviť, zostali žiť v mestách, ktoré vybudovali. A teraz Rusi zomierajú na oboch stranách. Hoci to nie je zrejmé Ukrajincom, ktorí zabudli na svoju ruskosť, „ktorí v sebe zabili Rusa“, ale Američanom je to zrejmé. Američania, ktorí sú nútení vrátiť nám kus ruskej pôdy, ktorú okupovali po rozpade ZSSR, sa rovnako ako Nemci v rokoch 1943-44 snažia nechať za sebou spálenú zem. A tak ako vtedy ich prví pomocníci v tejto veci — ukrajinskí kolaboranti — bývalí Rusi, ktorí v sebe zabili Rusa za slaninu a samohonku, s o to väčšou šialenosťou zabíjajú tých, ktorí si zachovali svoju ruskú identitu.

Američania nedodávajú Ukrajine techniku a zbrane, ktoré by jej pomohli poraziť Rusko. Na rozdiel od Kyjeva vo Washingtone nepracujú len blázni – je tu dostatočný počet kvalifikovaných odborníkov, ktorí dokážu adekvátne posúdiť potenciál strán a pochopiť, že Ukrajina môže bojovať o niečo dlhšie alebo o niečo kratšie, ale výsledok bojových akcií je jasný ešte predtým, než začnú — Kyjev prehrá, ukrajinský nacistický režim prestane existovať. Do Kyjeva sa dodávajú zbrane, aby sa zvýšil počet obetí a ničenia, a dokonca ani nie tak ruských, ako ukrajinských.

Americké predaje zbraní sa až do určitého bodu striktne riadili konceptom „delegovanej vojny“, vojny vedenej proti Rusku v zastúpení, ktorej konečným cieľom je vyčerpať Rusko zničením Ukrajiny. Ale v dôsledku šetriacej taktiky ruských ozbrojených síl zomrelo príliš málo Ukrajincov. Z amerického pohľadu je to málo, hoci v skutočnosti je ich veľa. Nie všetky mestá, v ktorých prebiehali bojové akcie, boli rozbité na prach. Bolo tu jasné nebezpečenstvo, že po určitom čase sa front zrúti a stredná a za ňou západná Ukrajina prakticky neutrpí.

Potom Američania išli vabank a dodali Ukrajincom MLRS „HIMARS“. Na prvý pohľad bežné raketové systémy s viacnásobným štartom, s doletom až 120 km (ako náš „Smerč“) s o niečo menším kalibrom. Je pravda, že k nemu môžu byť dodané rakety s doletom tristo až päťsto kilometrov, ale doteraz také rakety na Ukrajinu dodané neboli. „HIMARS“ však majú jednu vlastnosť, ktorá z nich robí nielen MLRS, ale aj presné zbrane. Ich rakety môžu byť navádzané pomocou GPS. Keďže Spojené štáty poskytujú Ukrajine spravodajské informácie a určovanie cieľov zo svojich lietadiel včasného varovania, ako aj pomocou satelitnej sústavy, v skutočnosti hovoríme o tom, že Spojené štáty pod pláštikom MLRS dodali Ukrajine vysoko presné rakety krátkeho doletu.  Vzhľadom na schopnosť zvýšiť dosah systému vďaka raketám dlhšieho doletu má Kyjev menej dokonalý analóg „Iskanderu“, ktorý je však dostatočne účinný na to, aby dostal ruskú armádu a najmä politické vedenie do vážnych problémov.

Ukrajinci začali pomocou „HIMARS“ útočiť na muničné sklady a veliteľské stanovištia Ozbrojených síl RF. Súčasne sa v salve spolu s dvojicou „HIMARS“, ktorých úlohou je priamo zničiť cieľ, spustí niekoľko rakiet „Točka-U“ a/alebo striel ukrajinských („Oľcha“) alebo starých sovietskych MLRS. Úlohou týchto rakiet je preťažiť systém protivzdušnej obrany a poskytnúť raketám systému HIMARS“ prielom k cieľu.

Samotná dodávka vysoko presných rakiet dlhého doletu na Ukrajinu už prekračuje červenú čiaru. Tieto zbrane nemôže Ukrajina efektívne použiť bez priamej americkej účasti (spravodajská služba, označenie cieľa). To znamená, že Spojené štáty americké vstúpili do otvorenej ozbrojenej konfrontácie s Ruskom. Ale je tu aj ďalší negatívny efekt. Ukrajina začala používať „HIMARS“ na údery proti cieľom v Rusku. Samotné rakety komplexu zasiahli cieľ pomerne presne (hoci sú odchýlky), no ich sprievod v podobe masy starých ukrajinských rakiet spôsobuje značné škody na obytných zónach pohraničných obcí, vrátane regionálnych centier.

V súlade s tým sa ruské obyvateľstvo začína pýtať: po prvé, kde sú odvetné údery a po druhé, kedy prestanú ostreľovať. Odpoveď na prvú otázku sme videli vo Vinnici. A takýchto odpovedí bude stále viac. Rusko, aby zabezpečilo svoje postupujúce skupiny, potrebuje na území Ukrajiny zničiť mnohonásobne viac cieľov, než zničí Ukrajina. Keďže „HIMARS“ dramaticky zvýšili účinnosť ukrajinského delostrelectva, Rusko musí zasiahnuť viac cieľov a zvýšiť počet rakiet v salve. Riziko, že zostrelená alebo vychýlená raketa zasiahne civilnú infraštruktúru a spôsobí náhodnú smrť civilistov sa mnohonásobne zvyšuje.

Čím viac systémov „HIMARS“ bude dodaných na Ukrajinu, tým častejšie, masívnejšie a tvrdšie budú odpovede z Moskvy. Ak Američania dodajú Ukrajine svoje najnovšie systémy protivzdušnej obrany, ako to požaduje Zelenskij, počet rakiet v salve sa bude musieť ďalej zvyšovať. To znamená, že riziko vedľajších strát a zničenia sa opäť zvýši.

Napokon, hlavné je, že všetko, čo môže Rusko postaviť proti systémom „HIMARS“ v rámci špeciálnej operácie obmedzenej na územie Ukrajiny, sú polovičné opatrenia. Hlavný zdroj nebezpečenstva – americké navádzacie systémy zostávajú mimo zóny možného odvetného úderu. Navyše, dodávka rakiet dlhého doletu schopných zasiahnuť minimálne Smolensk, ba aj Moskovskú oblasť je otázkou času, Američania budú určite chcieť vylepšiť svoje systémy a spôsobiť Rusku čo najväčšie škody, predovšetkým morálne.

V dôsledku toho bude Rusko v blízkej budúcnosti čeliť otázke zničenia amerických lietadiel AWACS operujúcich v konfliktnej zóne a možnému úderu na konšteláciu amerických satelitov s cieľom zbaviť systémy „HIMARS“ vysokej presnosti a zmeniť ich na obyčajné, priemerné a obyčajné MLRS. V skutočnosti sme na pokraji priamej, aj keď zatiaľ obmedzenej konfrontácie so Spojenými štátmi. Za týchto podmienok sa počet potenciálnych nevinných obetí v ukrajinských mestách, ako aj ničenie civilnej infraštruktúry stáva druhoradým problémom. Rusko a svet sa musia vyhnúť najhoršiemu, na nežné city ukrajinského obyvateľstva nie je čas.

V současné fázi se používají na stejnou vzdálenost, na kterou může fungovat Točka-U. I noční úder na Luhansk byl proveden nejen s pomocí HIMARS, ale také s raketami Točka-U. Jak je vidět, zatím k žádnému zásadnímu zvýšení dosahu ničení nedošlo. Dříve létaly rakety docela dobře do Berdjansku, Taganrogu, Millerova, oblasti Bělgorod atd. Bez jakéhokoliv HIMARS a z větší části zasahovaly. Pro HIMARS je samozřejmě více střel dlouhého doletu, ale ty buď ještě nebyly dodány, nebo byly dodány, ale nebyly použity. Pravděpodobnost takových dodávek bych odhadl jako vysokou. Pentagon již dal souhlas k úderům na území Ruské federace. V podstatě sám sobě.

Jak již zdroje z terénu poznamenaly, použití HIMARS je spojeno s dalšími MLRS ("Grad", "Alder", "Smerš", "Hurricane") a OTRK "Točka-U"; tyto staré sovětské komplexy mají za úkol „přetížit systémy protivzdušné obrany více cíli a zvýšit tak šance, že raketa HIMARS zasáhne cíl. Jak můžeme vidět v případu Nové Kachovky, systémy protivzdušné obrany a raketové systémy protivzdušné obrany mohou sestřelit rakety HIMARS stejně, jako sestřelí rakety Hurricanes nebo rakety Točka-U. Právě proto, že je to možné, používá nepřítel masivní odpal raket na jeden konkrétní cíl, aby zvýšil své šance na úspěch.

Problém tedy není v samotném HIMARS, což je jen dobrý systém MLRS, ale ve změněné taktice nepřítele, který pomocí technických a tajných zpravodajských dat zaměřil svou pozornost na logistickou a velitelskou infrastrukturu RF. Ozbrojené síly na Ukrajině se snaží operovat v rámci konceptu síťově orientované války, snaží se narušit dodavatelské řetězce a vyřadit jednotlivé prvky velitelské struktury.

Jsem si jist, že změna v přístupech k taktice provádění úderů je rozhodnutím USA/NATO, které zajišťují určení cílů, zajišťují dodávky potřebných zbraní pro takové údery a s největší pravděpodobností se samy přímo podílejí na zajištění provozu komplexů. OSU zde není nic jiného než obrazovka a umělci.

A nyní o akcích našeho VKS.

Během prvních tří dnů jsme provedli masivní údery na hlavní a náhradní letiště, na radarová stanoviště, na řídící stanoviště vzdušných sil, PVO Ozbrojených sil Ukrajiny, na komunikační centra – a to plně zapadá do strategie výše popsané Letecké útočné operace.

Při prvním úderu naše výsadkové síly zničily radarovou síť, narušily jednotné radarové pole Ukrajiny, čímž vytvořily informační vakuum o situaci na obloze. Tyto údery decentralizovaly systém protivzdušné obrany Ukrajiny, zbavily jej schopnosti fungovat jako jednotný bojový systém a adekvátně reagovat na hrozby.

Ve stejné době byla napadena letiště. Přistávací dráha, pojíždění, sklady zbraní a paliva a maziva byly vyřazeny z provozu. Letadla na parkovištích byla zničena. Rovněž byly provedeny údery na strategické zásoby paliva a maziv i sklady leteckých zbraní. Proběhly nejméně čtyři vlny takových úderů. Současně byly prováděny masivní údery na rekognoskované pozice systému protivzdušné obrany.

Jak můžeme zhodnotit účinnost této fáze?

Naše vzdušné a kosmické síly (VKS) dokázaly dezorganizovat ukrajinské letectvo a vzdušnou obranu, zničit většinu radarů a velitelských stanovišť protivzdušné obrany, vyřadit většinu letišť a potlačit až 50 % ukrajinských systémů protivzdušné obrany. Vzdušné síly a vzdušná obrana Ukrajiny nebyly schopny odolat našim akcím jako celku, provádět organizovanou protivzdušnou obranu svých vojenských a průmyslových objektů a od třetího dne přešly na jednotlivé bojové lety přeživších bojových letadel a přepadové operace svých systémů protivzdušné obrany.

Doposud bylo konání ukrajinského letectva epizodické, bez zásadního dopadu na průběh nepřátelských akcí.

Až do poloviny března jsme směřovali k dobytí úplné vzdušné nadvlády.

S tímto pojmem se pojí tři body – přesněji tři stavy.

První je „vzdušná převaha“, ve které má iniciativu strana, která jí dosáhla, potlačuje aktivitu nepřítele a jak se říká, diktuje si vlastní podmínky. Nepřítel pouze „vrčí“ a brání se, přičemž si ponechává určité příležitosti reagovat na údery a následně také provádět epizodické údery, což představuje velké riziko pro síly, které se toho účastní.

Druhým je vzdušná nadvláda v určité oblasti, kde se provádí ta či ona operace, se nejprve vytvoří převaha a poté vzdušná převaha po zničení zde operujících nepřátelských letadel, vyřazení letišť a potlačení pozemní protivzdušné obrany. Nepřátelská protivzdušná obrana si může ponechat samostatné systémy, nejčastěji MANPADS (přenosný protiletadlový raketový komplet velmi krátkého dosahu), lze také zachránit systémy protivzdušné obrany, ale zbavené prostředků řízení vzdušné situace, kvůli hrozbě okamžitého zničení při zapnutí do aktivního režimu již nemohou poskytnout jakékoli účinné protiopatření letectva.

Takové vzdušné převahy nad Mariupolem jsme dosáhli do konce dubna.

A existuje koncept úplné vzdušné nadvlády, kdy je systém PVO protivníka zcela dezorganizovaný a zničený na všech jeho úrovních – od letectva až po objekt a vojenskou PVO. Samostatné systémy jako MANPADS lze zachovat, ale to již není žádný faktor ovlivňující průběh nepřátelských akcí.

Příkladem vzdušné nadvlády jsou dvě irácké války, během kterých byla zcela potlačena zaostalá protivzdušná obrana Iráku a přestala organizovaně existovat.

V Afghánistánu a Libyi byla vzdušná převaha prostě faktorem kvůli naprostému nedostatku systémů protivzdušné obrany nepřítele.

Ale již během války v Jugoslávii (1999) byly spojenci schopni dosáhnout pouze vzdušné převahy, ale nikdy se jim nedostalo vzdušné nadvlády - až do posledního dne války si jugoslávská protivzdušná obrana zachovala sílu a bojové schopnosti "vrčet a kousat", což nutilo Američany a jejich spojence pracovat z výšek 6.000 metrů a výše.

Ukrajinsko-americká protivzdušná obrana

Jaká je situace SVO na obloze dnes?

Dovolte mi připomenout: po prvních třech dnech operace na aktivní zničení infrastruktury protivzdušné obrany jsme zničili většinu radarových stanic, vyřadili většinu vojenských letišť, zničili nejméně polovinu ukrajinského letectva na zemi i ve vzduchu, zasáhli hlavní velitelská stanoviště protivzdušné obrany a hlavní střediska řízení boje, naváděcí body a další objekty.

V souladu s tím začal a neustále probíhal hon na protiletadlové raketové systémy. V prvních dnech byla většina PRS (protiletadlové raketové systémy) zničena, přinejmenším určitě více než polovina.

Zpočátku se Ozbrojené síly Ukrajiny snažily pouze pokrýt svá vojenská, týlová, průmyslová a politická zařízení a každodenně ztrácely protiletadlové raketové systémy i letadla, protože předvídatelný výskyt ukrajinských letadel v oblastech objektů krytých protivzdušnou obranou v podmínkách naší úplné kontroly vzdušné situace z nich činil dostatek dosažitelných cílů.

O dva měsíce později ale Ozbrojené síly Ukrajiny změnily taktiku a přešly na kvalitativně jinou úroveň konfrontace. Bylo to dáno tím, že se do vojenské operace zapojila koalice NATO vedená Spojenými státy.

Místo zničených radarových stanic, komunikačních center a velitelských stanovišť Ozbrojených sil Ukrajiny jejich roli převzaly americké prostředky řízení vzdušného prostoru:

• letadla AWACS, která jsou nepřetržitě v bojové službě ve vzduchu podél hranice s Ukrajinou,
• těžké průzkumné bezpilotní letouny,
• průzkumné satelity,
• rádiové odposlechové nástroje, kterými Američané otevřeli náš systém protivzdušné obrany, akce našeho letectva a tyto údaje, byly po zpracování přenášeny v reálném čase do příkazových bodů OSU.

Ukrajina ve skutečnosti dostala od Američanů stabilní a výkonný informační systém protivzdušné obrany.

Našemu letadlu stačilo nastartovat a americké AWACS, americké bezpilotní letouny a americké satelity již o startu ruských letadel předávaly informace do amerických velitelských center, odkud byly okamžitě odeslány na Ukrajinu přes automatizované systémy.

Dnes je tato jednota informačních schopností NATO a ukrajinských velitelských center základem bojové práce ukrajinské protivzdušné obrany.

Musím říci, že Ukrajina se na válku pečlivě připravila.

Tento výcvik byl usnadněn tím, že ukrajinská PVO byla vyzbrojena stejnými zbraňovými systémy a detekčním zařízením jako ruská, měla stejné algoritmy bojové práce, stejnou taktiku. Stejnou vojenskou školu protiletadlového boje. Ukrajinské velení proto znalo silné i slabé stránky ruských leteckých sil. Doplnili je američtí vojenští poradci, kteří se řadu let na konfrontaci s našimi vzdušnými silami připravovali.

Ozbrojené síly Ukrajiny v rámci příprav na válku tajně převezly část svých letadel na území jiných zemí – do Bulharska, Rumunska a Polska. Celkem tam bylo doručeno až 100 letadel a vrtulníků, které se zaručeně dostaly zpod úderů.

Ukrajina navíc provedla audit své rozsáhlé flotily (více než 1000 kusů) zastaralých a vyřazených letadel, která má ve skladu. Během listopadu-února byla nejudržitelnější letadla tajně převezena do opravárenských podniků v Polsku a Bulharsku, kde je místní letečtí specialisté začali opravovat a restaurovat pomocí tam dostupných sovětských opravárenských souprav letadel, které zbyly z dob varšavského paktu. Celkem bylo takto obnoveno až 30 letounů MiG-29 a Su-25 a stejný počet vrtulníků.

Nová taktika Ukrajiny

Protiletadlové raketové systémy Ukrajiny po velkých ztrátách v prvních týdnech přešly do režimu přepadových akcí.

Dovolte mi hned vysvětlit: přepadení a partyzánské akce jsou zcela odlišné pojmy. Partyzánské akce se liší od přepadových v tom, že během nich systémy protivzdušné obrany, které jsou v záloze nebo jsou jednoduše maskované v pozicích, nemají proaktivní informace o vzhledu nepřítele. A nepřítel je detekován buď vizuálně, když o něm hlásí pozorovatelé VNOS (vzdušný dozor), kteří prostě sledují oblohu pomocí optiky, nebo přijímají informace z rádiového odposlouchávacího zařízení, a dokonce i od agentů, že řekněme nějaké letadlo letí z bodu A do bod B, a v tomto případě se posádky protivzdušné obrany pokusí zapnout a zachytit tento cíl v okamžiku přiblížení, načež okamžitě vypnou a změní své umístění. Tohle je partyzánština.

V roce 1999 v Jugoslávii, v poslední fázi, kdy byla vyřazena většina radarových stanic, byly informace o přeletech NATO přijímány od stanovišť vzdušného dozoru a od agentury, pod jejíž hlavičkou zde pracovala ruská vojenská rozvědka tam dislokovaná.

Na Ukrajině je situace kvalitativně odlišná.

Zde systémy protivzdušné obrany fungují v režimu přepadení.

Jak jsem řekl, pro Ukrajinu pracuje celá americká vojenská mašinérie a především velmi výkonný systém kontroly vzdušného prostoru.

To znamená, že americké letecké sledovací systémy monitorují pohyby našich letadel a UAV (drony), a jakmile jsou tato letadla nad oblastmi, kde jsou určité ukrajinské protiletadlové raketové systémy v pohotovosti, jednoduše jim dají označení cíle: azimut, výšku, rychlost, dosah k cíli a téměř vždy typ cíle.

A pak dají povel k zapnutí ve chvíli, kdy se cíl, tedy naše letadlo, objeví přímo v zóně dosažení systému protivzdušné obrany. V minimálním čase se zapne radarové vyhledávání, detekuje se cíl a odpálí se rakety, načež je výpočet okamžitě vypnut a zařízení opustí oblast, ze které bylo odpáleno.

Je téměř nemožné detekovat takové systémy protivzdušné obrany, dokud nejsou zapnuty.

Pozice takových „přepadů“ jsou přitom pečlivě maskovány a chráněny krycími jednotkami. To vše prudce snížilo schopnost detekovat ukrajinské systémy protivzdušné obrany. Ve vzdálenosti, kde by je naše dělostřelectvo mohlo dosáhnout, prostě nejsou žádné ukrajinské systémy protivzdušné obrany, obzvláště ty vážné (jako Buk nebo obdobný S-300).

V ukrajinském velení nejsou hlupáci, kteří by vlezli do dosahu našich dělostřeleckých úderů.

Jelikož mají kompletní informace o našem pohybu ve vzduchu, není vůbec nutné, aby byli všichni nasazeni na Donbasu, jak tu někdo psal. Naopak jsou rozptýleni po celém území Ukrajiny a nacházejí se v místech, kde mohou zachytit naše útočné letouny nad jejich strategickými cíli.

Přesněji na přístupech k nim: v oblasti mostů, přechodů, průmyslových objektů vojensko-průmyslového komplexu a dalších strategicky důležitých objektů, které, jak je jisté, se Rusko dříve nebo později pokusí zasáhnout. Přímo nad bojištěm, kde působí naše útočné letouny a naše vrtulníky, se používají vojenské systémy protivzdušné obrany a přenosné protiletadlové raketové systémy.

Hlavním důvodem vleklého boje proti ukrajinské PVO je to, že zde nebojujeme proti brigádám a praporům Ozbrojených sil Ukrajiny, ale proti Leteckým silám nejsilnější vojenské síly - Spojených států, které podporují ukrajinské letectvo se všemi prostředky, které mají k dispozici, uvědomujíce si, jak důležitá je jejich role.

Boj proti PVO je složitý úkol

Jak se tedy vypořádat s ukrajinskou PVO?

Někdo tu napsal, že identifikovat a zničit takové cíle je hlavní úkol „speciálních sil“ GRU (ruská zpravodajská služba). Dokonce byly zmíněny odstřelovací zbraně jako účinné prostředky pro řešení těchto rozměrných a slabě chráněných cílů.

Takové úkoly jsou skutečně stanoveny před speciálními jednotkami a pušky jsou skutečně schopny zasáhnout takové cíle, vyřadit zařízení z provozu a dokonce způsobit detonaci raket.

Musíte však pochopit, že v podmínkách ukrajinského dějiště operací (řídké, úzké lesní pásy, stepi, hustota ukrajinské obrany, často neloajální obyvatelstvo) se tak skryté (a ukrajinské systémy protivzdušné obrany se rozhodně nenacházejí v dosahu našeho dělostřelectva) objekty mohou snadno stát jednosměrnou cestou pro kteroukoli nejpřipravenější skupinu.

Úspěšný boj proti systémům protivzdušné obrany pro speciální jednotky je proto ze sekce náhodného štěstí. Samozřejmě nechybí ani Hurricany a Iskandery pro boj s nepřátelskou PVO, ale jejich použití vyžaduje i přesné určení cíle.

Boj proti ukrajinské, respektive integrované ukrajinsko-americké protivzdušné obraně je komplexní úkol, který lze vyřešit pouze celou řadou nástrojů:

• leteckým průzkumem z letadel pro elektronický boj a bezpilotních prostředků,
• satelitním průzkumem,
• tajným průzkumem (i z terénu od obyvatel),
• znásobenými velmi pečlivou analytickou prací.

Například rozborem statistik ukrajinských odpalů raket, kdy zhruba víme, že v oblasti Izjum operují například dva Buk-M1 nebo S-300, a pak se je snažíme vystopovat a zničit. A samozřejmě je tu nejvyšší profesionalita našich pilotů, střelců, speciálních jednotek a dělostřelců.

Bojový algoritmus od detekce ukrajinského systému protivzdušné obrany až po jeho zásah by měl trvat několik minut a neměl by se změnit na vícestupňový systém pro přenos informací napříč všemi úrovněmi řízení boje.

Zde je nezbytná práce automatizovaného řídicího systému integrovaného s prostředky průzkumu a ničení přesně naváděnou municí. Pouze tím, že předstihneme a předvídáme nepřítele, budeme schopni ho porazit. Pronásledovat ho a jen reagovat na jeho útoky znamená dát mu iniciativu.

A na závěr

I když to už bylo samozřejmě napsáno a řečeno a budu se jen opakovat.

Máme relativně kompaktní vzdušné síly, ale naše bojové letouny, které lze použít jako frontové letectvo, jsou rozmístěny na frontě 1500 km. Bohužel se dnes prostě nemohou fyzicky stát rozhodujícím prvkem při potlačování nepřítele, což bychom si samozřejmě přáli.

Nyní tuto roli bezpodmínečně plní naše dělostřelectvo a raketové síly.

Boj proti PVO pokračuje, ale musíme pochopit, že máme co do činění s nepřítelem, který si je vědom naší taktiky, protože bojuje stejnými zbraněmi, nastudovanými ze stejných učebnic, rozumí našim zranitelnostem a našim výhodám.

Ale co je nejdůležitější, spoléhá se na obrovskou informační a technickou podporu našich odpůrců tváří v tvář Spojeným státům, Británii a dalším.

Bojujeme s ukrajinskou PVO, lovíme systémy PVO, letadla, UAV. Je to složitý úkol a když o něm mluvíme, neměli bychom příliš zjednodušovat a znesvěcovat výzvy, kterým čelíme.

SVO je těžká zkouška a my musíme najít přesné odpovědi na všechny otázky. Jedině tak můžeme porazit nepřítele.

A to v žádném případě není klaun v Kyjevě.

Autor: Vladislav Šurygin - vojenský odborník, publicista, fejetonista, člen Izborského klubu. Byl vyznamenán Řádem „Za osobní odvahu“, medailí „Obránce Podněstří“, odznakem srbské Krajiny „Bojové vyznamenání“.